Listopad 2018

Vlčí

12. listopadu 2018 v 10:53 | Iveta Bernadeta Marie |  Hry a fantazie



Vlci už vyjí na měsíc,
mají jen život, jinak nic.
Kde vodu v lese objeví,
tam hltavě se napijí
a pak i další objevy
je energií k běhu nabíjí.

V houští se skryjí šelmy hladově,
vzít život něčí musí, aby svůj zachovali.
A kdo si říká bláhově,
mně život dneska darovali,
neboť byli syti,
zítra se oheň vznítí
a s hladovými jazyky
nebude dělat caviky.

Kus masa držet v zubech
je vášeň vlčí odjakživa,
dobrý je starý kmet
i mladá diva!

Tak ještě dneska naposled
proběhnu se mítinou,
políbím kapradiny vzdech
i jeřabinu snivou.

Zamávám orlům kroužícím
a sama s srdcem toužícím
naberu do dlaní si vody ze studánky
a umyju si svoje spánky,

i když se vlci tváří pohrdlivě,
nedbám těch krvelačných chutí,
zas kráčím bosa po pěšině
a slunce ještě ohlédnout mne nutí.

Pak vyjdu z lesa k lidem blíž
a vidím vprostřed návsi studnu již,
však žízeň ve studni té nehasím,
je plná lží jen z podsvětí.

Však do džberu
si naberu
a prádlo začnu prát,
kus mýdla špínu vytáhne,
nic jiného už nemáme
a oblečem si šat.

V horách se vytí ozývá,
to vlk, ten starý protiva
my steskem cizím zazpívá
a v duši žízeň strašlivá!



Letí...

11. listopadu 2018 v 22:01 | Iveta Bernadeta Marie |  Vzkříšené písně Hradní paní


Letí...

Zas holubice bílá letí
a v zobáčku má snítku z oliv,
směr zná ten k srdci tvému,
však doletí-li, nevím,
vždyť nehořím jak před tím.

Ohýnek v srdci plápolá
a čistě bílá obloha
jakoby byla neprostupná opona.
Náhle setmělo se v mojí mysli,
zda-li pak na mne duše tvoje myslí?

Chytám se planých nadějí
jako z pavučin,
lehce se potrhají
bez příčin.

Dnes bílou barvu vyměním,
která byla z kopretin
za barvu žlutých lístků
a vítr vykonal již čistku
všude ve větvích,
má lásko, srdce odemkni!

A náhle rudou před očima mám,
já temnotě se cizí nepoddám,
ať oheň rozhoří se v západech,
když ulehneme na zádech...

...a budeme si šeptat sladká tajemství
o životě, jenž čeká na štěstí!
Na štěstí ze čtyřlístků sušených
a na Martinův první sníh.

Zas budou stráně čistě bílé,
pak vezmeme z nich na košile
pro věčnost svoji na Nebesích
a setkáme se na těch březích,
kam odlétáš mi labuti
a proud tě plouti přinutí.