Prosinec 2015

Ve věži

28. prosince 2015 v 9:35 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Ve věži



Prohrané bitvy rytířů
se kupí kdesi pod hradem
a Bílá paní ukrajuje z bochníku
jímž živí celou svoji rodinu

Chléb vezdejší nám dává
dlaň toho jenž oživuje
všechno čisté a každá bitva
vítěznou je pro toho
kdo mu uvěří
a přijme jeho věčeři

Pod dlaní všemohucí
se choulí Hradní paní
a vzývá všechny svaté:
Zde krajíc chleba máte!

Pak usedne zas ve věži
a když ji stráže nestřeží
ulétá oknem ještě výš
do snů co těžko odhalíš

A neviděna kráčí ulicemi měst
pod pláštěm tužeb svých a z gest
všech kolemjdoucích kreslí obraz
dalších hradů ze slov svých zas


Květy barborek

27. prosince 2015 v 10:29 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Květy barborek





Běloučké květy barborek
zpívají píseň hradních dní
a Bílá paní vyšla na dvorek
kde slunce tančí s ní
v rytmu všech roztoužených srdcí
co dočkají se napnění brzy
jen co si otřou slzy
spadlé do trávy
jak noc nám v spánku vypráví
sehnem se k nohám svým
co bosé kráčí dlažbou
studenou a chladnou
vstříc okamžikům příštích dní
co jednou lidé nazvou
doufáním



Tiše

24. prosince 2015 v 22:28 | Iveta Bernadeta Marie |  Záhady na Hradě ze slov



Tiše

Na louce rozkvetlé
Tam na svahu plném pastvin
stálo pět bílých kočárků
a v nich jsem uviděla
po dvou maličkých přitulených hlavičkách
v bílých lemovaných čepičkách
jak spinkají vedle sebe tiše
jak andělíčci horským vzduchem kolébaní
stále jsem tiše před nimi
a s úctou k lásce od kolébky vyslovené
cítila jsem únavu co v kočárku
mi blízko tebe pohladila víčka
a já se náhle sama doma
tiše probudila

Když...

24. prosince 2015 v 22:12 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Když...

Když Hradní paní nad stínem svým stojí
a z hradeb jejích ozvěna
se rozléhá
žene se náhle přes údolí
jako blesk
podivná záře
jako z hvězd
a v odrazu tmavých stínů
pozorujem v srdci zimu
kterou si Hradní paní
s pláštěm na ven obléká

Když holubička vypuštěná z dlaní
nevrací se zpátky k ní
aby jí do zobáčku uložila další psaní
v němž svoje písně posílá

Sama si pláštík teplý oblékla
a vyšla z brány hradu
do šály zabořila bradu
a srdceryvně povzdechla
si ještě než nadechla
se vůně z tůně
lokajových pohledů
do nichž jak do ok
políčených pytláky chytila se
v tmavém lese
v němž dál se nese
jen soví houkání
a v myšlenkách být spolu
nic milujícím srdcím nebrání

Když noc už zahalila pláštěm svým
hrad celý ze slov opevněný vědomím
propadá Bílá paní náhle do propasti zmaru
a ve svém pronikavém pádu
natahuje ruce k někomu
kdo za ní běžel tmou
podoben létavici nad skalou

V tom stisku dlaní
je všechno odevzdání
Lásce která bez přestání
vnímá všechny pády
a v letu nastavuje dlaně
co spoléháme na ně
a nemůžem se od nich odtrhnout


Když Hradní paní probrala se z mrákot
vidí že stojí v hradní věži sama zas
a na polštářích jejích bílých
v odraze očí rozespalých mizí jas
To jenom z okna tužeb pohlédla
a v letu nebezpečném ji zachytily dlaně
toho jenž myslí na ni dnem i nocí tajně
pod hradem ze slov s dávnou historií



Rytířské srdce

18. prosince 2015 v 22:17 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní




Rytířské srdce


Kdo v ideálním světě dlí?
Ten kdo si v mysli myslí
že je štěstí s ním
a pryč háže obavy

Toť rytíř chrabrý musí být
s nímž touží paní Hradní
smutky svoje skrýt

do chvílí naplněných něhou
a taky pravým nadšením
pro každičkou věc vykonanou
v tomto ideálním světě beze změn

Kde každá chvíle trvá celá staletí
kde všechno plyne dlouho i úsměv
než hradby mého hradu za den obletí
než skončím lásko ve tvém objetí
spíš rozplynu se jako pára na rybníkem
v příštím století

Je v ideálním světě
ten kdo v jedné větě
setře slzy z očí mých
tím světem nejkrásnějším
musí býti srdce toho
o němž ó má touho
pěje Bílá paní své písně
plané bez přestání
a sama sebe nechává
ve věži hradní sedávati
od večera do rána



Na vyjížďku po roklích

18. prosince 2015 v 21:56 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní
Kreslím si ze slov hrad na němž Bílá paní přebývá
a zatím mezi opevněním ztrácí se realita všední
vprostřed snění Hradní paní která není nic než kouzlo
nás samých kdesi uvnitř a skrytá touha uchopiti
to co vidět není a přesto v nás je zcela skutečné

Na hradě ze slov bloudím sama nitrem svým
a procházím komnatami barevnými jsou plné světel
a na chodbách stíny sem tam leží a v nich pavučiny
v rozích oběti své střeží

Jakoby všechno z představ mých dnes ožilo
i bolest kterou vězním roky drásá moje ruce
do krve a zanechává stopy všude na klice

Už nemohu žít ze slov svých
Kol hradu leží bílý sníh
a já už sedím na saních
Koníci radostně mi šeptají
že už se těší na vyjížďku po roklích


Hrad prázdný zanechala paní dnes
a z nebe vúkol smutek se k nám snes
když v lese vzdychá prázdně suchý vřes
Přede mnou průrva za ní jez

Kolikrát ještě budu čekat na tebe
než všechno skončí toho roku
kdy naděje se ztratí z věků
a moje vlasy stříbrné zazvoní
ti v srdci bláhově?

Stýskání letí údolím
když roklemi se moje saně prohání
je všechno v tichu ukryté
Noc neprozradí taje své
jen měsíc na obloze
září vstříc mé touze
snad nadechnu se dlouze
a jaro ve mně procitne
jen kdesi uvnitř v tom chladu obav mých
že jsme si milý vzdáleni
a já tě volám zase k sobě
je ve mně ticho jako v hrobě
už nevnímám tě nikde
a samota mne obklopuje
když chybí tvoje doteky

Ve spánku

12. prosince 2015 v 20:43 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Ve spánku


Sama sebe hledá
hradní paní bledá
Spočinout jí nedá
její srdce vlastní
Pomůže jí leda
bude -li s ní šťastný
ve snu každé noci
když k ní bude moci
ten co beznadějně
dnem i nocí tajně
na ni stále myslí
jak si dlaně tiskli

Ve spánku hlubokém
schovaný před světem
je ten v kom hledá
Bílá paní sama sebe
a jinak nedá
nežli že vejde
do spánku s ním

A sny se vyplní jim
co chtěli víc nežli
mohli kdy mít
tady na světě
v životě beze snů
ve spánku staletém
tebe naleznu



Prázdné brnění

3. prosince 2015 v 22:19 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní





Prázdné brnění



Je tma a pohasly oči nás dvou
kam pohlédneš skrývá se stín
a v něm leží sklep plný vín
v němž nalezneš opojení
když na všechny strasti
co jako kostlivci ve skříni chrastí
zapomenout chceš
a zavřeš je docela pevně
aby se na světlo nikdy nedostali

Když Bílá paní
ve stínu vlastním
se shlíží
nechala prameny vlasů svých
stříbrem prokvetlých
splývat z ramen

Je krásné uvěřit přáním nekonečným
splývati s láskou vytouženou
a hladit představu svou
kterou si před světem
tiše chrání

Nad hradem snesla se tma
ve stínu hradeb stojí
postava štíhlá v rytířské zbroji
a koně svého sedlá

Jakmile Bílá paní oděje se
do šatů nenápadných
sejdou se spolu na tajném místě
a svoje setkání zpečetí
polibkem sladkým

Ve stínu tmavé cesty
lucerna cestu oběma kreslí
a tajné vzkazy mezi listím
jim drobné světlušky prozrazují

Už jenom kousek zbývá
Tam za tím lesem
kde obývá
své panství paní
prázdné brnění svírá
zatímco její choť svoji lásku
v podobě Bílé paní
pod Hradem ze slov líbá
a v ruce drží pohár vína