Říjen 2015

Stromu

15. října 2015 v 23:51 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Stromu


Náhle se vzdalujem
ale tvé ruce
v pustinách ke mně
vztahují se
jak větve starého stromu
vyrostly z kmene
a nesly listy
od jara do podzimu
v teple i v dešti
můžeš mi věštit
tajemné štěstí
zplozené ve tvých větvích
uprostřed nocí
měsíčním svitem
prosvícených

A jako vzdávám
své nitro stromu
který tu pokorně stojí
spojený kořeny se svou zemí
nemůžem zůstat
bez sebe živí
až podetnou tvůj kmen
i tvoje větve klesnou
k zemi

Nebudeš stromem živým
jen pařez v zemi zetlí
a kolem něj se zachytí
pár semínek nových
ze kterých
pro pár vzpomínek
vyrostou maličké kmeny
podobné tvým
drahým větvím




Statečně

15. října 2015 v 22:02 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Statečně



Zasvištěl vítr kolem hlavy
a nad polem tři dravci
na oběť u země se vrhali
a jejich skřeky nesly se v dál
vítr je před sebou hnal




Na koni jede panna nahá
uniká ze spárů bídného vraha
nemá nic než rychlá kopyta
věrného koně a jako snem opitá
sotva se drží v sedle
Blíží se k hradbám hnedle

Za nimi záchrana na ni čeká
v náruči rodného bratra
se složí a v bílém loži
ji navštíví budoucí choť její
Proč jen ji ponechal samotnou
pouze jen se ženami?





Statečně unikla bez šatů
co jí vysvlékla drzá chasa
na koni spěchala bosá
k tomu kdo na ni čekal
aby mu sdělila
že jen ona jediná
poklady v tajné komnatě
na hradě svém ukryté má





Zázraky století

15. října 2015 v 21:37 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Zázraky století


Zázraky století
až jednou doletí
ke každým dveřím
Tobě se lásko má
svým citem spoutaná
zcela svěřím




Dneska však bloudím
staletím jiným
Zdá se mi že jsem se ve svém věku
vrátila někam do středověku
a v šatech šustivých až k zemi
se procházím pyšně ulicemi




Troufalá žena plná odhodlání
přichází k tobě bez pozvání?
Kampak jsem asi rozum dala?
Vždyť v tomto století neletí
uhánět rytíře svého srdce
samotná jen tak bez průvodce




Proto si beru s sebou
toho kdo provází mne
i v tomto známém čase
ale ty zapíráš se
a nechceš prozrazen být
necháš mě klidně odejít
do jiných staletí kde chodit
samotné ženě se nesluší
Snad jednou vyjde to lépe
ještě teď srdce mi tepe






Představy

9. října 2015 v 21:11 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Představy


Ze skály padají představy Bílé paní
když dívá se lokaj upřeně na ni
teprve svítání od snů ji zachrání
a nechá představy představami
ať z hradeb klidně dolů letí
stejně jak snesou se k zemi
vzlétnou zas z popela vzhůru k nebi

Miluji oči které se nemohou odtrhnout
od představ které ani nemuknou
když letí vzduchem rychlostí světla
abych ti srdce poodemkla
klíčem co našla jsem v příkopu hradu
když z něho na chvíli voda stekla

A mezi letem falešných představ
létají vzduchem ještě křídla
snů které jsem vlastním citem naplnila
jak balonky vzduchem
se v nich má duše zmítá

Dny se už od snů neliší
usnuly v lese v jehličí
a kdo tam zajde ať se přesvědčí
že tam sní svoje sny každý kdo o nich ví

Když k zemi padají
maličké korálky
které vypadly z hrsti
krajem se kutálí
a nikdo nemůže
je najít protože roztály
jako led na dlani
a nebo mlha
nad propastí



Vždyť stromy milion lístečků mají!

2. října 2015 v 14:18 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní




Vždyť stromy milion lístečků mají!


Zahradník v zahradách dávných
poklízel hromádky listí
Přiložil pochodeň
a listy vzplály jak papír

Shořely na prach jich miliony
nač byly by starému lokajovi
když život svůj už dokončily
přemýtá v komnatě svojí
poněkud smutná Hradní paní

I kdyby lístečků ze stromů
spadaly miliony nemají
pražádné pro ni ceny
nežli ten oheň co zaplál tmou
pod hradbami
na chvíli rozsvítil
ponuro mezi námi

To staré opadá
a v ohni shoří na prach
jen světlo z jisker
na chvíli rozzáří se
a pak už všechno
pozhasíná
nebude barev více
Milion lístečků
na stromech
vyroste znovu
a my dva šťastní a smíření
zůstanem navždycky spolu






Podzimní snění

2. října 2015 v 13:56 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Podzimní snění


Na chladné písně podzimu
bere si paní do svých dlaní
pár lístků které našla pod hradbami

Letěly z výšky k zemi
tak jako sny se krásné zdají
a s ránem náhle umírají

Mocná je síla stromů
když vrací svoje obnošené šaty domů
aby jen holé stály a věřily tomu

že zjara nové obalí je lístky
co budou dýchat a žít z lásky
nabrané od kořenů
zasazených v zemi

Pro dary předků svých
šťastni jsme žijeme z nich
Co odhodili kdysi v zemi
v jinačích podobách vrací se mi

Dva lístky na dlani mi leží
Tajemná Věčnost Lásku střeží
a paní Bílá hledí z věží



dál k hradbám ze slov postavených
které se skládají v nové stěny
komnat v nichž se opakují


vždy tytéž scény
sblížení prostých
muže a ženy