Květen 2015

Píseň Bílé paní

30. května 2015 v 20:54 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Píseň Bílé paní


Jakpak chutná
píseň smutná?

Jako květy černých růží
co se na ně pohled úží

Bílá ale vždycky září
z duše Paní svatozáří

kterou neprozradí v tváři
ale pouze v tajném snáři

přesvědčí se její Anděl Strážný
který ale zůstane vždy vážný

pokud Bílá paní mizí za hradbami
vlastních snů a tužeb tajných

které barvy mají jaksi černobílé
jako její šaty ve tmě září bíle






Černým hradem zaznívají
písně hradní paní

Kdo má dobré spaní
ve snu může za ní

Sny se často zdají
těm co tajná přání mají


A těm kdo se vzbudí
vyplní se někdy

V noci ve tmě Bílá paní
prochází se nad hradbami

A pak k ránu uléhá
jako černá mátoha






V soukromí hradeb Bílé paní

23. května 2015 v 21:57 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



V soukromí hradeb Bílé paní


U tebe být
a s tebou žít
a nemít klid

Jen s touhou v srdci
vznášet se k Slunci
kde život v plamenech
probouzí lásky vzdech

Na hradbách bloudím
a bez tebe jenom stín
zůstává v hradu
v němž smím
o každé chviličce
prožité s tebou si snít

Plameny hoří
a náhle boří
každičkou pochybnost
a ten kdo věří
tomu se daří
ke hradbám přejít most

Padají celá staletí
mosty co větru naletí
ale pak v další vteřině
staví se mosty zas jiné
pevnější které vydrží
mnohem víc světských zátěží

Nakonec stanem pod věží
ve které nikdo nestřeží
na hradbách naše kroky
po celé dlouhé roky

V soukromí hradeb
Bílé paní
jsme plni proseb
za svítání

A když se rozední
stíny se rozplynou
Na hradbách jenom
paprsky slunce leží


Ty které ve dne
soukromí naše střeží
a v noci skládají
šaty u moře na pobřeží




Co v dlaních?

20. května 2015 v 8:03 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní




Co v dlaních?


Co v dlaních Hradní paní svírá?
To bezmezná je její víra
ve světlo slov co hladí a
zároveň se vznáší v podobě
bílé holubičky která vzhůru letí
a pak slétá z výšky za svítání
k tomu co bez přestání
vnímá písně Hradní paní
co na hradbách pocitů svých stojí

Je zvláštní cítit tíhu doby
co v kamenech se poskládala
v hradby které dosud stojí

Již celé věky zaznívají písně Hradní paní
Z generace na generaci se písně její přenášejí
vždy v srdci dívky a pak ženy
která v sobě slova její starodávná cítí

Vše uchovává uložené v chodbách kamenných
co bloudí jimi sama
a všude písně její struny tenké
v čímsi srdci rozezní

Jak prázdnotou se nesou hradním tichem
dnem nocí a pak zase dále letí
už jenom jako lehký dotek co se ztratí
aby se znovu stočil do věží
co nad prostorem trčí do dáli



Srdce Bílé paní

20. května 2015 v 7:42 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Srdce Bílé paní


Když srdce Bílé paní svírá obava
co říci za svítání představám

jež stále v mysli svojí nechává
a v nekonečnu ztrácí smysl

ptát se stále dokola
koho že v mysli svojí objímá?

Proč slova nikdy nedokážou říci
co srdce vroucně cítí?

Proč v každém okamžiku
jakobychom stáli na mostě?

A opatrně nohu kladem
na lehké plátky mostu času

který nad propastí nekonečna
v naší mysli vznáší se?

Abychom hned jak skončí
mohli chopiti se vesla

v loďce pomyslné a odplout tam
kde naše srdce touží spočinout



Tklivo

11. května 2015 v 22:10 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Tklivo



Už dávno v prachu cest
se položily zbraně těch
co ukládali o životy druhým
a v hradu ticho přelévá se
nad hradbami
a teskně zpívá noční píseň
kdesi ptáček z rákosí

Už nové písně znějí
nad hlavami hradních hostů
co před pódiem
nedočkavě čekají na krásu
kterou v písních
rozehraje druhá nota
ta co vchází do života
pozvolna i zprudka
s údery vlastního srdce

A mezi takty šumí ticho nedočkavě
dychtivě se zvednou dlaně
v touze marné napnuté
jak lano na prasknutí

A v hlásných troubách
rozléhá se nekonečná
jara báseň o procitnutí
srdcí našich v květech
které všude kolem raší

Po boji ticho rozlilo se v duši
a ještě sem tam zakvílení
nějakých těch vzpomínek
na rozrušení letních nocí
co kreslí na zápěstí
malý řemínek


Jabloňové sady

11. května 2015 v 19:20 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Jabloňové sady


Do jabloňových sadů
položila hlavu
Bílá paní z hradu
a květy pro ni tančí
jen tak pro náladu
která září jarem duše
k níž láska lehce kluše

V tom vytržení krátkém
kdy sad jabloňový kvete
je ponořená Hradní paní zcela

Kdo v květu hledá krásu
jen na okamžik spatří
vzlet jabloňových snů
co kolem stromů v květu
prolétají v jinotajích

A do šumění včelek se zaposlouchá
lehce kdo pod stromem stojí
a dech se nad tou krásou tají
jen chvíli mají šanci probudit se květy
a jaro nesou ptáci do odletů
jabloňových květů