Leden 2015

Houpání

27. ledna 2015 v 21:58 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Houpání


Hradní paní sedí
v křesle pohodlně
Oči svoje klopí líně
Nemá proč se usmívat
Je jí smutno v její komnatě
a všichni už zmizli na kutě

V očích vyschly slzy
Hradní paní mrzí
co se stane brzy
když ji neomrzí
posílat své vzkazy
ač jsou velké mrazy

Čekání si krátí jemným houpáním
Křeslo houpací vždy odpoví
z jedné strany na druhou se naklání
Dva se spolu houpají
Paní ve snu a to křeslo s ní



Najednou se ponořila
Hradní paní celá bílá
do snu který objevila
v představách o křesle

Větřík křeslem pohupuje
jako s lodí na vodě
sem tam někam pluje
a přináší v rytmu pravidelném
pocit z toho že je srdce klidné

I když jedno od druhého
vzdálené je v hmotě
přece jeden s druhým
jemně pohupujem




Jako bych v tom křesle
spala s tvojí rukou
která křeslem z jedné strany
k druhé svižně hýbá

Zbývá si jen vybrat
jednu stranu
Levou nebo pravou?
Je to těžký případ

Zvláště když se jedna s druhou
mezi sebou střídá
Chvíli jemné ruce hladí
chvíli touha k tomu ladí
všelijaká slova
která zas a znova
střídají se pravidelně
z pravé strany k levé
tam kde leží srdce


Mlčení

20. ledna 2015 v 9:31 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní








Mlčení



Na hradě ze slov je zakázáno mlčet
zde jenom slova plynou tiše v čase
který minul ve chvílích ticha v prozrazených
tajemstvích co na nás jaksi vlhkostí svou dýchají

A v slzách odplavených smutků Bílé hradní paní
nechávají ve zdech hradu další cihly z tvrdých kamenů
co ze srdcí nám vypadly když naše duše roztoužené
jen stále spolu splývají a přitom v tělech
dávno oporu už nemají

Je zakázáno stěžovat si na cokoli
vždyť život plyne jako voda pod hradem
a mně se stýská zpívá hlasem jemným
Bílá hradní paní a ve slovech

co vibracemi prosvětlují hrady kamenné
Tváří se oči její lásky jaksi nechápavě
protože se stydí promluvit slovy
co se nahlas nemluví

Nemohu doopravdy kráčet k tobě
Můj hlas je němý
jen sama v sobě dusím slova
a sama sobě odpovídám vzdechy

protože duši zákázáno bývá
vzít tělo toho kdo se neozývá

a tak jen holubička sivá
má slova tklivá
přenáší vzduchem k tobě
aby ti odpustila
dlouhé čekání
na čas co právě přichází



Láska je holubička

17. ledna 2015 v 8:03 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Láska je holubička


On:

Chci být s tebou
Vnímat tvé ruce
Hladit tvé vlasy
Držet tě celou
v náruči svojí



Ona:

Nemůžeš nemůžeš
umačkat mě
Ale hladit mě smí
tvé dlaně
v myšlenkách již


...........




Láska je holubička křehká
vylétne z dlaní
aby si zalétala
nad hlavami



A když se na obzoru
objeví
bývá to dobré znamení
shůry
že s námi přebývají
Andělské kůry





Svobodu dám ti Lásko má
Leť tam odkud tě znám
Tam k výšinám
Na střeše mého domu
usaď se




Budu tě krmit z ruky
Navrať se!



Na slovíčko

17. ledna 2015 v 7:24 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Na slovíčko



Jen na slovíčko
posečkej a slyš
co ti chci
v této chvíli
prosté asi říct

Nic není hned
a nic se nesmí uspěchat
Láska je křehká
a kdo ji chce mačkat
třeba se živé nedočká





V lásce se každý může plést
na to jsou zkoušky našich cest
bez kterých nepozná se
která je živá
a která se ještě
nevzbudila

Srdce je krbem lásky
kdo chce mít oheň navždy
musí jej pozvolna
z třísek rozdělávat
aby hned nezhaś
oheň udržovat
dalšími polínky

A zloba vždycky uhasí
co plápolalo roky
proto je třeba
mnoho trpělivosti

Dohlížet na ohýnek
a přikládati pravidelně
aby už plamen Lásky
v našem srdci
hořel věčně


Obavy Hradní paní

15. ledna 2015 v 21:39 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Obavy Hradní paní


Dva dny už nečte lokaj cizí zprávy Hradní paní
Na lůžko upoután leží v horečkách a neví
jak k dopisům se do podhradí dostat

A Hradní paní sedí u okna zas plná obav
možná že zapomněl a možná zanevřel na ni
a nikdy více už ho nespatří

A nikdy více už mu nenapíše
nic o svých citech
co její nitro jitří celé noci

Vzdychání obou slyší holubička sivá
a kdo se může divit těm dvěma
když srdce jejich v hrudích

bez přestání buší jako na poplach?
Obavy Hradní paní když nemá žádné zprávy
o zdraví lokaje v její mysli sílí

Snad už se brzy uzdraví aby zas mohl
přebírat zprávy její vzdušné
ve kterých srdce mu vylívá

docela celé svoje
Prozatím přestane na chvíli dopisy psát
a bude jak bílý stín

na hradbách vlastních čekat
na znamení které snad sám lokaj vyšle
už zítra až se mu podaří vstát


Nocí...

13. ledna 2015 v 20:12 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní





Nocí...

Nocí si zpívá Hradní paní písně tklivé
a vzpomínkám svým dává tyto chvíle.
Nic jiného, než čekání a jemné prožívání
okamžiků, které vnímá čistě
sama v sobě, hledíc vzhůru
k ztemnělému podvečeru,
co v noc se zvolna prodlužuje,
rukama svýma podpírá si hlavu
a oči nechává si zavřít
pod hvězdami jejich stíny.





Na hradě ze slov je život bez internetu docela všední, vždyť v dobách dávných technika ještě byla v plenkách
a dnešní člověk by na hranici skončil upálen, to je na bíledni. Takže jak včera i dnes je Bílá paní jako ve snách
a dál si zpívá svoje písně tklivé o svojí lásce, které svůj život celý odevzdala a nechala se unášeti vzduchem
nad hradbami kamennými ze slov tvrdých, která se ale sem tam hroutí na hromady kolem.




Jak písně táhlé z hradeb zní
dnes moje slova poslední.
Ty, který vzhlížíš k hradbám,
prosím, nezbledni,
já stojím na nich celá v bílém
a lehká jako vánek,
vznáším se ledabyle
nocí, která teprv zrodila se
před chvílí v tomto čase,
který zná jen vzdechy tajné
a dotek jemných bílých křídel,
co zaznívají do sfér nadzemských,
aby se mezi nimi směly
dlaně milujících duší
dotýkati ve snech,
které jen jako vzlety
k Nebi pouze tuší.



Do kapes

10. ledna 2015 v 21:24 | Iveta Bernadeta Marie |  Nesmysly


Nocí touhle procházím se
a nemohu najít nikde
kousek smyslu bez rozmyslu
o všem co se v Hradě ze slov
dneska jaksi rozsypalo
všude do kapes
bílých plášťů
tichých svišťů
kteří mají dnes
moc hluboko do kapes


Metla

10. ledna 2015 v 21:13 | Iveta Bernadeta Marie |  Záhady na Hradě ze slov



Metla


Ještě je půlnoc v dáli
ale noc vůbec neotálí

Vše zahaleno tmou
a v hlavě jedinou

myšlenku má noc černá
aby zůstala temná

Komu by ještě prosvítalo
mezi prsty trochu světla
ten sepnul ruce svoje málo
a brzy vstane ve svědomí metla

která ho kdesi v duši
jistě ztrestá
Aby si příště zacpal uši
a basta!


Tajemná osoba

5. ledna 2015 v 14:41 | Iveta Bernadeta Marie |  Záhady na Hradě ze slov


Tajemná osoba na hradě ze slov se ocitla.Kdopak ji zná a kdo o ní ví něco víc, jak jmenuje se a odkud přišla?
Napětí mezi přítomnými sílí a Bílá paní nechala snění alespoň na chvíli, aby tu osobu tajemnou blízko dveří uvítala na svém hradě! Postava štíhlá, pavoučí ruce a nohy z dálky již Paní přesvědčují, že osoba tajemná je jistě ta vysněná, co po mnoho měsíců od ní přijímala milostné vzkazy z křídel holubice, kterou vždy zrána Hradní paní ke své Lásce vysílala.




Do rudé kápě oděná tajemná cizí postava u dveří hradu stojí hrdě vztyčená, neboť si nikdo nesmí myslet, že nepřišla z vlastní vůle tato osoba tajemně oděná do rudého pláště. I hradní paní tiše našlapuje, aby se tato chvíle směla prodloužit nejmíň o dvě vteřiny, než s rukou napřaženou vyrazí k té rudé kápi s nabídkou přátelství ze svých dlaní.




Mnozí však strnuli, když rudou kápi spatřili, podivný pocit projel jejich srdcem, je to snad šat cizince ze země exotické
anebo kat ocitl se v domě? Proto si ústa v úžasu přikryli, když Bílá paní bez váhání vyšla vstříc cizí tajemné postavě
oděné v rudém plášti a s rudou kápí na hlavě.





Vyšli ven z hradu a pod rouškou noci neviděni se ztratili kdesi v chodbách spletitých, aby si v soukromí opuštěných zdí mohli
v dotecích vroucných projevit city, co jejich nitra jitří již po mnoho měsíců. A ze všech přítomných nikdo se neodvážil za Hradní paní jít. Když se nechala tajemnou osobou odvést. Jen němý protest oken setmělých. Vstříc noci vykročila paní bílá s rytířem svého srdce oděného v rudé, jakoby utrpení mnoha nocí otisklo se do barvy pláště tajemné osoby, co vešla do dveří až po uši zahalená a zase ven z nich vyšla v doprovodu dlaní, které ji vítaly.



Zasněžená

4. ledna 2015 v 18:53 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Zasněžená


Kol hradu vůkol bílá září
a Hradní paní jako v svatozáři
sní o rozesmáté tváři
kterou brzy spatří

Když obraz jeho očí
dál visí kdesi nad úbočím
Jak měla by je proklíti
a směla by svou touhu vylíti

která ji mučí dnem i nocí
Dokud zas polibky vroucí
stýskání její neuhasí
na chvíli krátkou spasí

spojení duše Bílé paní
s tím co už nemá klidné spaní
při vzpomínkách na líbání
kterému tělo brání

Na bílých peřinách
usnula něha zimních rán
A já si jako v snách
tichou píseň zpívám

O tom že duše má je zasmušilá
Když nevzpomíná na chvilek pár
které se zdají jako věčnost celá
v podobě Bílých křídel tento dar

vyjevit smím ti Lásko má
která jsi mému hradu vzdálená
Na míle které jenom křídla
Bílá přes celý kraj ponesou
a všude kolem zimu roznesou



Zimní snění

2. ledna 2015 v 13:17 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Zimní snění


Když v míjení je život proměněn, pak doufání je jasný směr pro duši Bílou, která bloudí stále po chodbách chladných.
Od listopadu dlouze střeží její kroky jenom stěží vločky, co za oknem se vysypaly z nebeských líhní krystalových,
aby se Bílé paní vpletly do čekání dlouhých uprostřed časů zimních a v procházení chodeb hradních je jaksi malá nostalgie něčí .

Čí oči zaleskly se a kdo to brečí opřen o dveře, co zabouchly se před nosem a jiné chodby prázdně hledí do svých táhlých snění? Z hromádky štěstí něčí dlaně vybírají los za losem a moje touhy z hradeb letí jako sesuv prudký z lavin,
které zas skryjí hluché údolí, co zasypané mlčí bíle a nad ním se rozpustile vločky zatočí jak prázné lety dlaní zkřehlých,
když bílé pásky zaváže jim vítr přes oči.

Náhle je proměňeno všechno na náruč křehkou, v níž rozpustí se závoj zimy a všude kolem roztančí se němé stíny
poblouzněných vloček, které skanou, jak ledový krystal ztuhnou pod závojem Bílé paní, aby hned přitom zastavily příval viny,
který napoví mi, že cosi proměnilo splíny v bosé nohy, které klečí u postelí těch, co Nebe vroucně prosí, aby se ustrnulo nad tím zpěvem, který z úst němých zaznívá nad údolím rozespalým.