Prosinec 2014

Bloudění Bílé paní

29. prosince 2014 v 20:52 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Bloudění Bílé paní


Před smrtí útěku už není
Po Hradu ze slov bloudí Bílá paní
a její rysy ztuhlé se smrti podobají

Je jako v hrobě když sny jí
mysl zastírají
Spí jako čistá duše v ráji

A nebesa se zrána otvírají
V bloudění jejím není ztráta
Jen nalezení skrytých slov
co další opevnění z nich si staví

Aby se směla setkat s tím
po kom jen její srdce touží
A přitom slibům bláhovým
dál ve snech vlastních věří

Proč bát se spánku na Věčnosti?
K čemu je útěk před skutečností
kterou strach nám kreslí ?
Když procitnutí ze sna

nerovná se smrti ale zmaru žití
co smysl postrádá
když Láska není
průvodcem hned zrána



Po nocích...

24. prosince 2014 v 0:12 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Po nocích bloudí Bílá paní
a nikde pro ni místa není
kam pohlédne je pustina
a přitom není nevinná

To jenom zdá se navenek
že nestalo se nic než sen
co nelze uchopit ho jako lék
pro toho kdo touží dnem i nocí jen

Ve snech a myšlenkách si Bílá paní
na hradbách svého Hradu ze slov
ukládá na polštáře svoje spaní
a ještě dříve než se položí do snů této noci

položí dlaň si na ústa
která ji nikdo nepolíbí
a proto asi nepůjde ani spát
Dokud jí ústa toho

co bez ní oka nezamhouří
nepošlou dotek jemný
v myšlence dlouhé
aby to políbení trvalo

po celou noc co budou spolu
dvě duše nerozlučné snít a spát
Aby se ráno směli dál
v myšlenkách něžných dotýkat


V obležení

21. prosince 2014 v 10:23 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



V obležení

Ve snu svém zůstává Bílá žena
Jen závoj bílý padá jí na ramena

a sní si sny které hladí
milenec vzdálený její

Na hradbách kamenných
vztyčili prapory

Všude jsou bílá plátna
Paní už zbraně skládá


Do brány vetřelci buší
Kdopak ji ubrání před vpády

vetřelců cizích co jenom brát chtějí
a ponechat o hladu v hradu Bílé paní

každého živého tvora Umučit vyplenit
spižírny i dobytek odvléct

Kam se jen poděje paní naše?
Ještě je naděje že Brána v Hradu ze slov

odolá nájezdům zlodějských rytířů
kteří se stali v kraji nebezpečím



V rukách svých sepnutých svírá
poslední úsměvy toho co chtěla

ve snu svém políbit dnes i včera
a čeká jak se má stát

Zda cizí rytíři přepadnou Hrad
a všechno zplení tady

anebo její milenec prosby vyslyší
a přijde s vojskem na pomoc?



Obrazy

19. prosince 2014 v 20:10 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



S obrazem svým povídá si
Bílá paní roztoužená každý večer
v mysli svojí rozkládá si slova

Obrazy si ze vzpomínek
kreslí tuší na kamínek
který ve svém srdci zvedá


pokaždé když vzpomene si
na oči ty které plály
vstříc těm jejím a se smály

Stále stejná myšlenka
obklopuje její písně
které sama sobě prozpěvuje

Každé ráno po celý den
a pak v noci na polštáři
do psaníček ukládá si

něhu svoji pro toho
kdo ji v jejím osamění
jednou navštíví


V šupinkách štěstí

19. prosince 2014 v 17:32 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

V šupinkách štěstí si lidé skryli
Kdopak se dočká asi?

A Bílá paní v sepnutých dlaních
dál o štěstí prosí

Šupin má plné kapsy od poddaných
Z úst jejích Písně zaznívají

Když závoj bílý její tvář halí
slzička za slzou z očí jí vytékají

Pro štěstí někdy vytečou kvanta vody
Rybníky stavidla vypouštějí

Šupinky z kapříků ulovených
po kapsách všichni si odnášejí

Ve snech dál zůstává Hradní paní
Když Měsíc usíná v prosinci nad závějí


Lov kaprů

19. prosince 2014 v 17:18 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov



Lov kaprů vánočních na Hradě ze slov se chystá
Sejdu do podhradí a v doprovodu lokajů
k hradnímu ryníčku se vydám

Uctiví poddaní se uklánějí a svoje ruce
k lovu kaprů nabízejí i připravené sítě
do vody vrhají a první úlovky na sebe nenechají čekat

Už v peci na Hradě ze slov zatápí kuchař
Ohýnky plamínky rudými hoří
Na prknech cibule kupa

a plné hrnce brambor kuchtíci čile loupou
Za pecí stojí rozverné děti
v ručičkách cukroví kradou hbitě

Perníčky koníčky z oříšků lodičky
plují na vodě se svíčkou maličkou
prstíčkem děti je postrkují

K radosti stačí tak málo když lidé
jsou dobré vůle a touží zažít
vánoční štěstí ve svých srdcích


Bláznovy rady

17. prosince 2014 v 18:03 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov


V podhradí si Blázen ladí
rozladěnou mandolínu
Každému vždy vtipně radí
když má někdo silnou rýmu

aby si dal na nosík
trochu křenu v kapesníku
Kdo se silně vypšíká
toho rýma okamžitě

nechá celou zimu na pokoji
Nikdo totiž ani rýma
nemá vůni křenu v nosu rád
proto dnešní zima

bude křenová
Nastrouhal si blázen křenu
a zavolal na Mařenu
ta mu strouhá mrkvičku

aby omlád´na líčku
Samomluvou trpí dodnes
milá Maruška
Když uvidí Křena

Hned se bojí vůně silné
která na ni slibně mrkne
z oka Křena pokaždé
když se Blázen přižene

Bledý Měsíc

17. prosince 2014 v 17:46 | Iveta Bernadeta Marie |  Záhady na Hradě ze slov



Měsíc v řece plynul
a tak prostě minul
chvíli půlnoční

Kdy se všechno láme
vprostřed noci na den
který zatím ve tmě
ještě znaven spí

Ze dne na den stalo se
že se Měsíc zastavil
nad tím místem neznámým
Na vše kolem posvítil

Jakoby se z vody
sunul další stín
Komu asi patřil ?
Když ho Měsíc spatřil
zůstal celý bledý



Na obloze nikdo neví
proč je Měsíc celý bledý ?
Ale já to vím
vystrašil ho cizí stín

Vypadal jak on
ale hlas měl jiný
Zněl mu jako zvon
Nebyl bledý ale bílý

Kdo by to chtěl uhodnout
Ten se musí vydat
do míst neznámých
a dobře se dívat

Tam kde padl sníh
nechal ten stín stopy
které vítr smaže
hned jak zrána nadechne se



Večerní vzkazy

16. prosince 2014 v 22:25 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Zasněná Bílá paní
u okna večer stojí

Do temné dáli kamsi hledí
přes závěsy které tmu halí

se zaposlouchá v nitru svém
do zvuků svého srdce

A v rytmu pravidelných stahů
čeká na odvahu
svého rytíře

jenž teprv sbírá střípky její
po kapsách rudých košil

a v drátěnou se spěšně obléká
Vždyť musí zítra obstát

v souboji nejtěžším
sám před sebou
se přiznat k citům svým

a nechat osud podepsat
rozsudek jenž nelze
nikdy odestát
ani smrtí

Jen dobrovolným spojením dvou srdcí
se stane spolu s Bílou paní
Pánem jejích snů

ze kterých nikdy nevyjde už zpět
do prázdných sálů svého hradu

Ten prázdný navždy zůstává
když rozhodne se zůstat tam

kde pro něj v krbu oheň věčný hoří
a kde se pije z pohárů jen Voda živá

Na osud
psaný kdo věří
ten do dlaní se dívá

V nich psáno mívá
každý v levé jak
a v pravé co je dosud

Nemohu Lásko jinak
než státi zítra u dveří

a čekat na tě s večeří
že přijdeš až se sešeří

do úkrytu v mé náruči
která ti Lásku zaručí


Modrá stuha

15. prosince 2014 v 20:36 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



Hradní paní spokojená není
Rozpletla si vlasy a jehlice leží
na stolečku toaletním pod zrcadlem
V kterém se dnes Paní shlíží
s vráskou kolem očí na sebe se mračí




Proč jen nejsem mladší?
Trpí totiž samomluvou
co se nedá léčit ničím jiným
nežli Modrou stuhou
položenou vedle hlavy
na polštáři




Kde je konec lokajovi ?
Kam se poděl jeho obraz ?
Komu vlastně píše
svoje slova ?
Ptá se sama sebe
celá tumpachová



Celá bílá běda běda
Tohle asi odpovědi nemá
Pročpak ale holubička
k oknu Hradní paní
každé ráno létá ?



Proč si asi Bílá paní
s psaním lístků
pokoj nedá?
Načpak čeká celá léta?

Už si zase vlasy splétá
do copánku
který kolem hlavy točí
A v zrcadle na ni hledí
její skelné oči


Modrou mašli uváže si
a psaníčko do obálky vloží
na stoleček u postele
aby hned jak ráno
otevře své oči
mohla psaní holubičce
do zobáčku vložit




K čemu by to všechno bylo?
Kdyby ji hned urazilo
že se odpovědí na svá psaní
žádných nedočkala?


Dočkej času
jako husa klasu
Láska ale má být trpělivá
Škoda asi to jen
Létavice byla

...


Noc tichá

8. prosince 2014 v 21:40 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní




Noc tichá




Na hradě ze slov noc tichá už leží
a na víčkách Bílé paní snáší se sen

Co bych jen řekla v této době tomu
o kom sen Bílá paní sní si Tajemná zahrada

v srdci jejím kvete barvami tisíce květin
Noc víčka spáčů hladí a na hvězdách

přenáší touhy mezi milenci sny
které jako bílé střely letí k Nebi

aby se zrána k zemi snesly
Jako přání nevyslovená asi

se záře hvězd zdá
a přitom blízkost jejich světla

jakoby nad hlavou naší visela nám
aby nám řekla o světě který

nám dává Láska nevyslovená
ale přesto v srdcích přítomná

Co bych jen řekla Bílé paní co sní
po celé dny o lásce své

Nemohu však ji oslovit bláhová
nedá si říci a neposlouchá

Obavy žádné a žádné důvody
už nikdy nezastaví sen který má

a který sní si den co den po celou noc
Včera i dnes a zítra jistě zas




Na hradě louče hoří

4. prosince 2014 v 17:31 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Na hradě louče hoří


Na hradě louče hoří a v krbu bílá paní
rozfoukává jiskru nad třískou nakloněná stojí
a v jejím dechu naděje žije že jiskra přeskočí
z chrastí na třísky a v krbu oheň se rozhoří

Aby hrad starý a prázdný ohýnek prozářil uvnitř
a prohřál studené deky co s nimi paní
v křesle se za svítání přikrývá když svírá v dlani
tu holubičku zkřehlou, aby i dnes psaníčka
vzdušná tomu co miluje ho doručila

Už chytlo chrastí i třísky a oheň plápolá
trochu to praská a na oheň bílá paní
polínka tlustší přikládá aby jí láska
v jejím srdci nevyhasla

Když oheň hoří jasným plamenem
Na hradě ze slov se stmívá je večer
a už se nestýská bílé paní ani lokajovi
Oba jsou šťastní že navždy v srdci jim hoří

Plamínek věčný plný Lásky a Světla
Kterým si svítí na cestu každý
aby se brzy spolu sešli v podhradí
a z dlaní můžou si brzy věneček štěstí splíst



Sluníčko

4. prosince 2014 v 17:16 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov




Sluníčko

Sluníčko nad hradem svítilo dnes
Všichni se rázem usmívali a bylo jim dobře

Když slunce světlem svým i teplem
dává nám slunečný den jakoby roztály

v duších ledy které ještě včera tížily
stromy a ležely na hradbách