Listopad 2014

Odstíny srdcebolu

24. listopadu 2014 v 13:10 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


V kolika odstínech srdcebol
zasáhne srdce přesmutné?

Kolikrát srdce poskočí
od velké radosti?

Kolikrát asi ještě popadnem dech,
než padesát odstínů konce

prokvete vlasy jak sníh,
který, jak padá, je bílý

a s množstvím lidských kroků
mění se na dlažbě na břečku .

Na hradě ze slov naděje mívá
padesát odstínů světla

a mezi křídly sivých holubů
vznáší se stále jedna

holubička čistě bílá .
V ní stále tatáž čistota září ,

tak jako u svatých v jejich tvářích
skrz Ducha svatého Lásku lze spatřit.

Srdcebol Bílé paní zaznívá jejími rány .
V touze té tajemné
zní trochu dojemně .

Jak plány prostého děvčete,
kterému ruměnec na tváři vykvete,
jakmile milého spatří.


Psaní o setkání

18. listopadu 2014 v 21:37 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Ještě jednou naposledy
přečetl si lokaj bledý
vzkaz co hradní paní
poslala po holubovi

Pošta vzdušná
denně létá nejmíň třikrát
z okna Bílé paní
rovnou k lokajovi
cizí hradní paní

Hradní paní plná touhy
píše psaní lokajovi
že ho musí spatřit
a že s ním chce mluvit
zítra po poledni

A ty milý bledni
zapírej se vymýšlej si
Stejně tvoje srdce
buší jen a pouze
pro mne celé roky

Ještě jednou naposledy
vzpomeň na to co si přeješ
celý život celé roky
a že ten kdo nedovede
skutky dělat pro myšlenky
nikdy štěstí nenalezne
v této smutné zemi

Proto milý žádné strachy
Půjdu tiše v převlečení
budu jenom prostý kočí
co tě sveze kočárem svým
zbytek cesty do podhradí

Kam ti tvoje srdce radí
tam se vrtneš nakonec
Rozum někdy nemá radu
Nedbat ale vlatsních citů
byla by jen pustá lež



Taneční zvyky

7. listopadu 2014 v 21:26 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov


Podlaha jak šachovnice
vystavuje světu čtverce

Bílá černou střídá
krok sun krok se míhá

V sále sličné tanečnice
v ruce mají rukavice




které tanečníci v sále roztoužení
vždy jsou připraveni dámám podat

kdykoliv je jejich ručky nenápadně
hodí na podlahu jako šachovnice

Tak jak pod nohami v tanci míhají se
čtverce černobílé tak se vlastně

dnešním lidem jeví tyhle staré zvyky
házet k zemi rukavičky pro své tanečníky




V kouzlu tance barvy černobílé
rýsují se tance od dob dávných

plné všelijakých starých zvyků
jejichž smysl je nám dávno pasé




a přece se kouzlem doby
každému dech tají

Místo rukaviček tanečnice
v ruce kapesníček bílý mají



O rytířských kláních

7. listopadu 2014 v 20:51 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov

Bylo kdysi v dávných dobách
starým zvykem ucházet se o šlechtičnu
se svou zbrojí se svým ořem
v brnění co odolalo v tvrdém boji
jak se zdálo dobýt srdce milé dámy
mohl rytíř považovat za krok málo snadný
Někdy totiž stál ho tenhle souboj
čest a nebo život

Ukazují tyhle staré zvyky
na to že si žena sličná
vybírá vždy ráda muže
který odvážný být může
a svůj vlastní život
kvůli jejím vnadám
klidně k jejím nohám
složit může

Žena která vítězi
bílý kapesníček hází
trochu do závoje zaslzí
když to není zrovna její
pravý rytíř srdce
přesto může žena si být jista
že pro její čest takovýhle muž
vždy se bude bít

a proto se podle starých zvyků
z těhle starých soubojů
ženich jistě vyvolí
a svatba se může chystat


Bílá paní na hradbách

7. listopadu 2014 v 20:35 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní



V závrati křídel holubích
cítím ten let co zastudí

Zrána i navečer zkřehlá těla
vyloudí smutnou píseň

do duší

Ještě se chvíli nechat
hladit tichostí chladné noci

A už se brzy stmívá a na srdci
stíny mi kreslí osamění

těch chladných hraních stěn
Po kterých jako pára se duše

Bílé hradní paní prochází
a doufá v pohlazení

smutné holubice
jejím voláním


Snění Bílé paní

7. listopadu 2014 v 20:23 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Starým zvykem bývá
melodie tklivá bílých holubů

Když se paní stýská
tak naslouchá lukám

V kterých ale dávno květy
zvadly Zůstal jenom mokřad

Cukrování bílých křídel
na hradu se stalo zvykem

Každé ráno každý večer
posílá své vzdechy vzduchem

roztoužená Bílá paní
plná lehkých něžných přání

Která skrývá ve svých psaních
Odpovědi nachází jen ve snech

Prochází se vlastním srdcem
jako komnatami celé noci

bloudí sama bez pomoci
vlastním temným hradem

A když zrána zaslechne hlas holubí
tklivá píseň která volá zas ji osloví

Tak se stalo starým zvykem
Bílé paní její snění které dusí pod jazykem

a vkládá ho stále pouze do svých dlouhých psaní
Vzduchem letí jako holubice z jejích bílých dlaní