Září 2014

Na kostce ledu

30. září 2014 v 7:29 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Na kostce ledu uklouzla jsem
Hned jak se zvednu a zalepím si kolemo
které mi silně krvácí neboť jsem narazila na kamen
který ti vypadl z hrudi má lásko
Kámen co led ho obalil




Mlčení plné otazníků
Kdopak to všechno způsobil a
co mám dělat asi ?
Když v srdci hoří oheň jako v kamnech
a na polici mám jen staré fotky




Na hradě plném harampádí
procházím se smutně
a rukou pírka bílé holubičky hladím
Už je zas ráno
tak posílám ji k tobě má lásko



kterou tisknu bez přestání
ve svojí mysli jako ve snech
a tvojí ruky která hladí
se držím nad propastí
svých nekonečných tužeb




Všechno jsou pouhé vzpomínky
a hrady jenom ze slov stavím
Zavřená jsem teď ve sklepech
a opíjím se vínem jako krví rudém



Někdy mne chlad v srdci zabolí
Víc neumím než snít
Má duše se vznáší dnem i nocí
u tvých oken s nadějí
že tě uvidím u postele klečet

a číst si píseň mou
ve které mohu býti s tebou
ve výškách nad hradem
s tebou létám jako orel
a ty jsi moje ulovená oběť



Bílá holubička

29. září 2014 v 12:11 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Na hradě ze slov je platonická láska
jedinou možnou která v dálkách létá

jako bílá holubička co vytvořila ostrov
na jednom kopci plném stromů téměř bez důvodu

Jednoho dne v oku cizího lokaje
spatřila hradní paní jiskru

A ta se dotkla jejího srdce jak jemné struny
na harfě a tak si ve snech zpívá

Vždyť bílá paní jenom ve snech žije
a svoji lásku stále novou touhou oživuje

Ta bílá holubička nosí vzkazy z hradeb zdejších
pokaždé zrána tam do cizí země




Kde ve vzduchu je křídly
jako něžné vzdechy z duše kreslí

A na každém lístku který pouští jako snítku
dolů k rukám bezbožníků




píše stále stejné věty
a otisk rtů těch sladký

zůstává v jejím oroseném kapesníku
když holubičku z dlaní pouští


Miluji

20. září 2014 v 21:05 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Miluji slova plná něhy
Miluji taky loňské sněhy
Miluji rána plná tepla
v bílých peřinách

Miluji slunce zrána
Miluji svého pána
Miluji slunce co zapadá
A růži která neuvadá





Miluji štěstí v lidských očích
Miluji duši která neútočí
Miluji paprsky na úbočí
miluji sukni co se točí

Miluji všechno co je čisté
a i když prach se usazuje
na každém rohu mého hradu
Ometám pavučiny lehce

Křižáky pozoruji v oknech
Čekají trpělivě na svou oběť
Miluji ticho které mlčí
Miluji všechno ty můj spáči

Ve snu se k tobě vrátím
A budu klidně holubicí
Budeme spolu létat
Vznášet se nad zvonicí




A než nám odbije poslední hodina
Budem se spolu milovat ve snech
K ránu se jenom obláčky zahalíme
Po ránu vyjdeš a v noci usneš ve mně



Hrad Loket

20. září 2014 v 20:39 | Iveta Bernadeta Marie |  Hrady




( 20. září 1434 zastavil král Zikmund hrad Loket s městem, Andělskou horu, město Ostrov a panství hroznětínské, falknovské a hartenberské svému kancléři Kašparu Šlikovi. )




(V letech 1792 - 1948 byla část hradu přeměněna na státní vězení.)



Hrad Loket


Šedivý smutný Loket
Ze srázu trčí věže
k obloze jako zvednuté dlaně
A v prosbách mnoha vězňů
co přišli pro svou vinu o svobodu
a co si tady tresty odpykali





Dávno je v šedi historie
mraky zakrývají na obrazy
kreslí chodby moli
jakoby chtěly duše
najít východ a uniknouti

Kdo touží po svobodě
chtěl by mít křídla





Jednou se dočká každý
Ale ten kdo ve vězení pyká?
Za svoje viny trest tu snášel
Kdo ale na věčnosti bude soudcem?





Po lokty ve své vině
brouzdá se každý i ten
kdo neseděl v tmavé kobce
tohoto hradu který byl
po dlouhá léta státním vězením





Za nocí temných
na hradě Lokti
ještě sní ti
co tady žili jako milostpáni
anebo jenom kmáni

a v osvětlení dnešní doby
zdá se hrad prázdný a opuštěný
Jako jsou kosti v hrobě
bílé paní a na jejím lokti
visí jen cáry šatů
které ji kdysi tělo zakrývaly





A kdo mi nevěří
ať podívá se k oknu do věži

U okna sedí bílá paní a ruce bílé spíná
oba dva lokty od svého těla
a tiše prosí za ty
kdo v její blízkosti kdysi
cítili hnutí srdce

Ve věži hradu Lokte v té nejvyšší
modlí se paní za milence
ve svojí bílé košili

Svíčka už dávno zhasla
Však láska i zdmi proniká
Na lokti bílé paní bílý rukáv
a u nohou jí leží celý hrad...




Co bílá paní...

20. září 2014 v 19:14 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Co bílá paní na hradě ze slov stále dělá?
Zpívá si písně co by chtěla

V duši je jaksi smutno
Podzim už hrady ze slov docela umčel

Radosti plné zlobení
Nevinné verše o snění

už bílou paní skládat nebaví
Pere si noční košile

a věší u kamen promočené kapesníky
Nikdy už stejné nebudou

Jsou plné vzpomínek které zbydou
když vlasy pokryje šeď

a život plyne jak voda struhou
Jednou je prudká po dešti

a někdy vyschlá v horkých vedrech
jak její ústa která se neotevřou

a přece v myšlenkách je stále s tebou
ta touha nekonečná vyletí dneska

jak bílá holubička z její dlaně
aby se snesla tam kde její láska hoří planě


Za hranicí reality

20. září 2014 v 19:00 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov


Za hranicí reality bývá jistý smysl skrytý
Obraz někdy slouží k pochopení myšlenky

Tak se děti rády toulají v pohádkách
a v bajkách jako v jiném světě

Kolikrát se ale stává když jsme velcí
že už všenu rozumíme jinak

Díváme se na růženky jako na dívenky
které ženich čeká?

Obdivujem krásné bajky v kterých
tupá zvířátka vlastnosti maj jako lidi

Lépe se pak o ledasčem vykládá
Když je smysl trochu skrytý

za obrázky nebo za zvířátka
Můžeme se klidně zasmát

A nikoho nemůžeme
výkladem tím prostým urazit

Za hranicí reality je svět plný fantazie
schovaný je do své historie

Tady na hradu
Ze slov skládám

slova jen tak na sebe
jako dítě kostky

Sem tam věžička mi spadne
Smutnit mě však nenapadne

Můžu klidně ze slov starých
postavit si hrádek nový



Achich ouvej

20. září 2014 v 18:42 | Iveta Bernadeta Marie |  O zvířátkách

Achich uovej vzdychá liška
Slupla koblih a teď zoubek bolí
Neměla se cpát tak sladkým
Neměl koblih provokovat
Kdyby nebyl kolaťoučký
upečený do zlatova
Mohla liška lesem běhat
Teď tu schlíple vysedává
naříká a fňuká čeká na medvěda



Daleko předaleko

1. září 2014 v 14:05 | Iveta Bernadeta Marie |  Záhady na Hradě ze slov

Daleko předaleko
Za devatero horami za devatero lesy
Za devatero řekami za devatero hlasy
Je země plná snů a čistých her
Tam postavené hrady jsou
jen z čistých myšlenek
a jedna do druhé zapadá jak puzcle



V té zemi čarokrásné tam předaleko
tam ukrytá je bílá paní ve svém křesle
Tam sedí velmi pohodlně upíjí odpolední čaj
a mezitím si jen tak vzdychá
když vzpomene si na sny kterými
se nad hradbami vznáší jako motýl
co má křídla jemná a lehká

Na louce s kopretinou potká čmeláka
A pak vzhůru k nebi zas se vznáší
Už ničím přerušit se nedá
a myšlenka ta čistá za hranicí reality
se stává docela prostou věcí
Ve světě hmyzu jen myšlenku čistou
takto hbitě uskuteční