Srpen 2014

Ztracené vzpomínky bílé paní

27. srpna 2014 v 17:22 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov

Ztracené vzpomínky bílé paní
Plují jak mráčky bílé kolem hradu

Na dlani pírko má z křídel ptačích
A její vzpomínky sedí na oblacích

Na hradě ze slov je sama smutná
Už všichni odešli do neznáma

Jen ona tady mezi chladnými zdmi
postavenými z kamenů sní sen

O tom který je dávno na hradu svém
a v dlaních nemá už nic než vzpomínky

Na jedno krásné léto plné ohňů v srdcích
co plály a možná hořet nikdy nepřestanou


Láska je tajná

19. srpna 2014 v 20:36 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní
V podhradí dnes se setkali
Jen z povzdálí oslovila ho paní
Na její nabídky odpověděl
aby nikdo si nemohl říci
že spolu něco mají doopravdy
Láska je tajná a hořící cit
je třeba chránit před druhými
aby ho nechtěli závistí zhasit

Láska je tajná přetrvá staletí
jak letí věčností v srdci se zastaví
Byly to vteřiny a mně se zdálo
že musím zemřít najednou
V tvém hlase v tónu jeho se topím
Jsem Bílá hradní paní a jako duch
si chodím po nádvoří kolem touhy svojí
jak kolem kašny plné vody

Všechno se náhle ztratilo z mysli mé
Bylo mi jako smrt když se mne dotkne
Duše má letěla k nebi
Jak bílý drak papírový
Ještě teď ve vzpomínkách
duši mou hladíš
a já na hradě ze slov uzavřená
tím setkáním se těším

A celá jako jeden plamen
s tebou Lásko hořím
U krbu leží další polínka
Kdo přiloží na oheň této noci?
Když ve vzpomínkách
stále se ke mně vracíš?

... vyšly už hvězdy...

18. srpna 2014 v 23:33 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov


Na hradním nádvoří vyšly už hvězdy
a tiše září nad cimbuřím
vzdálené světy svou září k hradu míří
a jejich paprsky sbíhají se v jednom bodě na polštáři
Bílé paní


Zavřené oči má ale nespí
na rtech má růže letní
plné omamné vůně
co stravuje srdce zevmitř
když na polštáři jí slzy
z očí kanou a ona utírá je potmě
aby to nikdo neuviděl
že stýská se jí stále
po lásce skryté v její duši


Hvězdičky nad hradem dál nocí planou
A nejsou původem jen Božskou manou
pro srdce planoucí láskou
pro oči plačící nad touhou marnou


Kolébání...

15. srpna 2014 v 22:51 | Iveta Bernadeta Marie

Kostičky malé staví si ručka dítka na sebe
a bílá paní je celá rudá když usměje se na ni
rytíř jejího planoucího srdce
Dál leží zasněně v polštářích
a sepnuté má ruce svoje k nebi

Proč ale modlí se i vrazi
když nečekají odpuštění
Ach lásko moje skrytá asi
nikdo se asi nedozví proč
proč někdo plný lásky doufá v zázrak
a jiný lehce bere život
jako by mačkal jenom papír

A hradní paní zachvěje se v citu svém
děťátko její leží v kolébce
a její hradní pán je zatím v boje povolán
Což jestli vrazi probodnou mu srdce ?

Co sama počne si asi s dítkem v kolébce ?
zda úcta lidu jenom k ženě bez muže
projeví se mezi poddanými v lidu
Anebo raději sbalit plínečky a sednout do kočáru má ?

A v srdci tiskne asi myšlenku čistou
na chvíle krásné ve vzpomínce
na svého milovaného muže a i na touhu
nezadržitelnou míti milence

který ji učiní nekonečně šťastnou
Kdyby jen věděl cizí lokaj
jak její srdce naplněné po okraj
se svíjí v křečích touhy

a dítko v kolébce už povyrostlo
Dívám se na něj :
Podobá se matce její dílo!
Slovíčka žvatlá a chce papat
kašičku vtipnou nebo mléko...




Nebeská zahrada

15. srpna 2014 v 11:58 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Na slunce vyšla z hradu svého
Uctivě hledí každý na ni
Kde se tu vzala naše paní
mezi námi všemi

A paní tančí mezi květy
dívá se do mraků a na záhony
Kolik je květů pod nebesy
a proč tu chodí její nohy bosy

Když tráva oschla
není orosená aby si nožky svoje
unavené v touze plané
okoupala aspoň v trávě
zahrad nevídané krásy

Na kolemjdoucí paní nedbá
V hlavě jí zní ta slova
Že láska je hřích když je nahá
nemůže asi pochopit

Proč ženy bez šatů jsou
nejkrásnější v noci
kdy dlaně milenců je hladí
a polibky svými místo slovy
spolu šťastně hovoří


Oblíbená píseň hradní paní

15. srpna 2014 v 11:23 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Oblíbená píseň hradní paní
Zní asi slovy těmi co voní
vlhkostí a studem hradních stěn
Ta surovost hradů z kamenů postavených
trochu zavání starobou a hnitím

Dřevěná opevnění rozpadla se
už před lety ale ta píseň oblíbená
Bílé hradní paní ta vždycky sladce osloví
pocestné s ranečkem rudým mezi žebry
Zpívá si píseň svoji hradní paní



Zpívá svou oblíbenou
tomu co na něj dnem i nocí
stále myslí a nemůže ho dostat
ze slov vlastních oblíbených písní
na hradech svých chladných
a starodávných v této době

Někdy si lehne unavená do kytek
a někdy jako Anděl letí
plná nadějí a myšlenek
Nakonec vrátí se do mládí
kdy ještě nevěděla že Láska
je jejím osudem

O tom je oblíbená píseň hradní paní
kterou si zpívá třeba beze slov
Že láska křehká kvete v každé době
a nikdo nemůže ji zahubit dokud žije v nás

Ještě tu sedí opřená o polštářky
a svoje tělo vyhřívá si
Povadlé křivky její krásy
křičí před zrcadly v duši její
Že ohně dosud nevyhasly
a plamínek malý ještě v krbu plápolá

....


Bílá paní

6. srpna 2014 v 6:40 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Ta Bílá paní
To je duše má
oblečená v jemné košiličce
v jemné hmotě

Ještě je uzavřena
na Hradě mého těla
To tělo jako z kamenů
z té hmoty tvrdé je
z pozemského prachu



A holubička co posílá vzkazy
a co doručí je asi
tomu co ho toužím spatřit
zároveň je symbol Ducha i Míru




v nás samotných
Neboť v srdci Bílé paní
žije Láska z duše
Co se zove Platonická



Vlasy bílé paní

5. srpna 2014 v 22:00 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní


Země kouzelná je hradům ze slov vzdálena
na míle daleko je přes devatero řek
přes devatero hor a přes devatero lesů všech

Je daleko předaleko od země plné štěstí
Zde černé plátno nataženo visí z oken
A všude kolem ticho ponuro je smutno

V zahradách holoubci pějí smutné písně
to volání holubů až v hrudi mojí zebe
Vstávám jak umrlec hned zrána

A k oknům stále hledím prázdná a zlostná
Už je to pár měsíců od té chvíle kdy naposled
s rytířem svého srdce jsem mluvila

Do očí jeho rozzářených už se nepodívám
Ta země kouzelná je na devatero zámků
pro mne zamčená a já nemám klíče správné





Jen plné ruce slz a vzdechů a nachlazené
průdušky mne dráždí ke kašli abych snad
zapomněla na ty dávno zašlé časy letní

Ještě je teplo ale v srdci mém je podzim
anebo spíš už zima na dotek se přiblížila
Hlavu svou schovám do peřin co nehřejí

Jen dlaně dlaně mohou hřát mne bez přestání
Láska je víla kouzelná v té daleké zemi tvojí
Kde každý smí si dát jí kousek pod polštář



Snad u okna teď stojíš a vzkazy mi vzduchem
jen v myšlence pouhé tiše a tajně posíláš
Chvějí se moje dlaně na pohlazení každé

Které mi toužíš tajně dát tak prostě vlastně
Aby se nikdo nedozvěděl o nich v té jediné chvíli
kdy všechno v nás se budí a zároveň i studí

Neboť ty způsoby jsou známé vlastně mrtvým
Ale tys ještě mezi živými však na míle mi vzdálený
Já si tu na polštářích sedím a objímám tě v mysli

A vílu kouzelnou zas prosím svými vzdechy
Aby mi natrhala všelijakých bylin devatero myslím
na všechny neduhy v hrdle mém i v srdci





Abys zas vsedl na koně v té zemi kouzelné
a pobídl ho k jízdě divoké do dálav známých
Kde spolu trávili jsme časy přešťastné

Chci v náruči ti sténat a nechat svoje vlasy
rozpuštěné navždy bez pichlavých jehlic
nechat je volně ve tvých dlaních vězet



Tím městem kouzelným...

5. srpna 2014 v 8:27 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov



Na hradě ze slov jsou otevřené okenice
a z oken střešních vyhlížejí všichni





Ze střechy hledí na cizince co nemají
žádná práva vstoupit na náměstí




bez povolení krále a královny tohoto města
co bydlí tady na zámku jak milostpáni sami




Plížím se tajně v převlečení poutníka
tím městem šťastných lásek Telčí




Tím městem kouzelným tou zemí pohádek
o princezně pyšné Krasomile a o králi

co sem přišel ze své země aby byl z něho
prostý zahradník co okopává růže v záhonech




A přitom tajně čeká na tu chvíli kdy pýcha
v srdci jeho milované zvadne v kytce

jeho rukou darované a zpívající píseň
o lásce co jako květina roste do poupěte






Po schodech...

5. srpna 2014 v 8:00 | Iveta Bernadeta Marie |  Písně Hradní paní

Po schodech hradu bloudí
bílá paní v osamění svém

Je plná tužeb a citů sladkých
co ze rtů jejích stékají

v podobě růží šípkových
co kolem hradu vykvetly


Aby se dotkly srdcí pocestných
co kolem kráčí lhostejně

a když jsou potom jako bleskem
sami zasaženi láskou vlastní

co rozhořela se jim v srdcích
osamělých hradních bludiček


Kde žije země kouzelná...

5. srpna 2014 v 7:49 | Iveta Bernadeta Marie |  Na Hradě ze slov


Hrady jsou pusté stavby
co slouží jenom na dívání

Už dávno spadlo opevnění
a do míst vtrhli všichni bez klepání

A bílá paní střídá noční košile
Chvíli je v bílé chvíli v černé

A někdy ještě obleče si rudou
Aby si připomněla právě tu

chvíli živoucí kdy byla plná
lásky a tužeb po cizím lokajovi

Dopisy už mu nepíše raději
posílá mu stovky obrazů

A ani nemusí mít štětce v ruce
tak jako píše bez inkoustu

v myšlenkách svojí bílé duše
dotýká se zlehka jeho úst

jako pírko z holubice k němu
se snáší do dlaní které ji pak

v myšlenkách zpětných zase hladí
A tak je hrad zpustošený navenek

Však v srdci stále žije země kouzelná
plná lásky vzdychů a tužeb dvou

co milují se srdcem co zahořelo
láskou už více než před rokem